Vyčerpala jsem denní dávku dopaminu při zmáčknutí tlačítka „zveřejnit“: Aneb IT pro střední a věkem pokročilé

Pár slov na začátek

Když jsem chodila do osmé třídy

Náš učitel chemie měl své metody, jak nám dostat vědomosti do hlavy. Jedna z nich byla hláška: „Osm přípon, kterými se přiřazují jména molekul – ný, natý, itý, ičitý, ičný, ečný, ový, istý, ičelý – budete umět tak, že je vyklopíte i v noci, když vás probudím!“

Ani po 45 letech bych učitele nezklamala. Zato co bylo včera k večeři, už nevím.

K tomu chemikář přidával slavnou hlášku, kterou si pamatují celé generace: „Na jedničku umí Pánbůh, na dvojku já, na trojku soudružka učitelka, na čtyřku nejlepší žák, na pětku vy všichni blbci!“ Pamatujete si ji také?
Zajímavé je, že tahle hláška zazněla hlavně v jedné známé české komedii – ale až v roce 1982! Já jsem byla v osmé třídě v roce 1978. Divné! Nebo měl někdo ze štábu špiona v naší třídě? Tipnete si, o který film jde? Kontrolu správné odpovědi najdete na Facebooku na stránce Cesta s esencí moudrostihttps://www.facebook.com/CestaSEsenciMoudrosti. Napište nám tam do komentářů ke článku s názvem „Vyčerpala jsem denní dávku dopaminu při zmáčknutí tlačítka „zveřejnit“: Aneb IT pro střední a věkem pokročilé“ jestli jste uhádli.

Proč tady ale vytahuju chemii? Protože mi to připomíná, jakou jsme jako děti měly paměť. Co jsme musely umět, to jsme se naučily. Dnes, kdy si hesla ukládám na papírky a telefonní čísla do mobilu, mě napadá, jestli jsem náhodou za ty roky se nezapomněla učit nebo mně už paměť zlenošila?

Když přišla éra počítačů

Už moje děti začaly nosit ze školy projekty na disketách, zatímco já jsem se bála v práci první počítač i zapnout. Tehdy to byla těžká kovová bedna, která vypadala, že vybuchne, když něco zmáčknu špatně. První mobil byl jako cihla a internet byl zvukový zážitek s neidentifikovatelnými pípáními. A dnes? Moje vnoučata už umí přidat GIF na TikTok rychleji, než si já vzpomenu, jak se zapíná foťák na mobilu.

Ale to není všechno

Celý život jsem si ráda psala – do sešitů, na lístečky, prostě kamkoliv. Psaní mi pomáhalo třídit si myšlenky a někdy i přežít těžší chvíle. Hodně zápisků jsem poztrácela, ale něco se zachovalo. A někdy kolem středního věku mě začalo naplňovat pomáhat druhým – být jim průvodcem na cestě životem a to nejen skrz své zkušenosti, ale i radami a sdílením příběhů s ostatními. Prostě pomáhat si vzájemně.

A přesto všechno, dáváme to

V dnešní době to má naše generace se zvládáním všech technologií těžší. Někdo se v informačních technologiích (IT) orientuje rychle a má nesmírnou výhodu. My pomalejší si taky poradíme třeba i s pomocí těch mladších. A někdy s pocitem, že nám odpadne prst, když musíme napsat delší heslo. Směju se tomu, když se mi uprostřed vyplňování formuláře objeví „Neočekávaná chyba. Restartujte systém“.

Je pravdou, že jsou chvíle, kdy se smát přestávám a chytne mě z celé té digitalizace, globalizace, racionalizace úzkost a myšlenky, kam to všechno vede.

Možná jsem „věkem pokročilá“, ale nevzdávám to.

Letos začala cesta „IT odyseje“

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu sedět u notebooku a připadat si jako kapitán Kirk na palubě vesmírné lodi. Když jsem se rozhodla letos na začátku roku začít psát blog, bylo to trochu jako vstoupit do jiné galaxie – plné technologií, kterým jsem nerozuměla.
„Bude to dobrý, musí“ říkala jsem si. „Zvládla jsem jiné věci. Jak může být těžké postavit si svůj web, napsat pár článků a zveřejnit je?“ Inu, těžké. Ani dnes jsem neprobádala zdaleka všechno.

Technologie jako nový jazyk: Jak to všechno začalo

Letos na jaře jsem si musela pořídit nový notebook, protože můj starý byl pomalejší, než naše želva Julinka. K tomu mi moje dospělé děti nadělily k narozeninám lepší mobil. „Má víc paměti a můžeš fotit jako profík!“ nadšeně hlásily.
Realita? Po hodinách nastavování notebooku jsem se potila víc než v sauně, dlaně klouzaly po klávesnici a já hledala manuál, který samozřejmě neexistoval. „To zvládneš, mami, povzbuzovala mně dcera“. Jasně, jenže co když omylem smažu internet? A co teprve Facebook! Kdysi mi ho nastavily děti a já prohlásila, že sociální sítě nikdy používat nebudu. Teď si přes něj s Vámi píšu – jak s mnou založenou uzavřenou skupinu Padesátka plus nebo přes funpage Cesta s esencí moudrostihttps://www.facebook.com/CestaSEsenciMoudrosti. Ještě nedávno jsem nevěděla, co ty divný slova znamenají.

První kroky k samostatnosti: Nastavení, učení a trpělivost

Pustila jsem se do toho s vervou. Koupila si skvělý kurz, který mě provádí celým procesem. Začalo to založením a nastavováním webu, pokračovalo automatizací e-mailů a pokračuje u psaní a zveřejňování článků a psaní e-booků a ještě to zdaleka nekončí.
První napsaný článek jsem zveřejnila asi po hodině přemlouvání sama sebe. Zmáčknout tlačítko „zveřejnit“ mi připadalo jako spustit odpočítávání raketoplánu. A když se článek objevil online, měla jsem pocit, že jsem vyhrála olympijské zlato.

Ne vždy to jde hladce: Když IT přináší frustraci

Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že lepší nápad by byl chodit do lesa sbírat dřevo na topení. Internetový výpadek, ztracený soubor nebo záhadně zmizelé fotky mě dokázaly vytočit na maximum.
„Proč mi to nejde?“ ptala jsem se našeho kocoura Jonáše, který rozvalený na gauči vypadal, že má víc klidu než já. V těchto chvílích jsem si ale připomněla, že každá chyba je jen lekce a že humor je nejlepší lék na frustraci.

Co mi tahle cesta dala: Odvážnější, sebevědomější, odhodlanější

Dnes už vím, že zvládnu víc, než jsem si myslela. Psaní blogu a eBooků mě učí, že vytrvalost přináší výsledky. Každý zveřejněný článek je pro mě malým vítězstvím. A co víc, mám radost, že můžu sdílet své zkušenosti s Vámi a vy mi píšete, že se ve článcích vidíte a že Vám pomáhají najít si svojí cestu.

Motivace pro ostatní: Pokud to zvládnu já, zvládnete to taky!

Možná teď váháte, zda se pustit ve Vašem věku do něčeho nového, co vás láká, ale zároveň děsí. A nemusí to být jen psaní. Jestli Vás můžu povzbudit, pak třemi slovy říkám: „Jděte do toho!“ Je normální cítit strach, ale ten Vás nesmí zastavit.

A nakonec – zveřejnit je jen začátek

Každý článek je malý triumf

Každý článek, který napíšu a zveřejním, je pro mě malý triumf. Malé vítězství nad technologiemi, které mě občas drtí, ale já se jim to snažím vracet. Proto tohle píšu – abych Vás povzbudila a aby jste viděli, že i já se po své cestě pořád učím. I když nám IT občas připomínají, že už nejsme tak pružní jako naše vnoučata, dokážeme se s nimi poprat. A co víc – máme při tom nadhled, který mládí teprve hledá.
Takže jestli se Vám taky potí dlaně, když se snažíte rozkliknout novou aplikaci, nejste sami. A to je právě ono. Někdy je důležité prostě klepnout na to tlačítko. I když to znamená vyčerpat denní dávku dopaminu.

Teď, když zmáčknu tlačítko „zveřejnit“, si už neotírám zpocené dlaně do trička. Naopak, usměju se a řeknu si: „Další malý krok na mé cestě.“ A i když je to občas těžké, ten pocit, že jsem to zvládla, je k nezaplacení. Vždyť to dělám pro to, abych pomáhala, jak jsem vždycky chtěla a to je pro mě tou nejlepší odměnou.

Poděkování

Děkuji, že jste součástí mé cesty. A teď se podělte – jaké technické výzvy jste zvládli vy? Nebo se na ně teprve chystáte? Napište mi do komentářů, ráda vás podpořím! 🌟