Ráda se s Vámi dělím o své zkušenosti, radosti a bolesti, abychom společně objevili, že každý věk může být novým začátkem plných možností a inspirací.
Střední věk jsem překročila s novým nadhledem a odhodláním. Po prožití životních výzev jsem objevila nové směry a vášně, které mě naplňují.
Odpoledne jsem objednaná ke kadeřnici. Ještě že mám teď tu „MOJÍ“, ke které tak ráda chodím.
Vlastně ještě, že jsem dnes taková, jaká jsem…i když s chybami, ale SVÁ.
Ale nebylo tomu tak vždy….
Před mnoha lety, jsem jako mladá, jela autobusem do jednoho z největších, ještě státních kadeřnických salónů ve městě. Nerada. A hned popíši PROČ. Zapsala jsem si pocity do notesu a dnes je vytáhla a zavzpomínala si.
Sedím v křesle a civím před sebe, na sebe. Připadám si tu jako u zubaře. Místo, tolik vyhledávané ženami a já tu dřepím a koukám stále na hodinky. Ženy klábosí, páté přes deváté. Občas se zapojím, ale nejde mi to. Už abych odešla.
Té, které se odevzdávám, na mě pokynula. Kadeřnice Jana, tolik přesycená bláboly o rodině, manželech a receptech na vaření. Jaký má přehled o svých zákaznicích. Ví, jaké mají zdravotní potíže, jaké léky berou a která to má již za sebou. Při pohledu na „hlavu“ zná, kdy a jak stříhat, barvit, či trvalou. Mě, ale nezná. Jsem u ní poprvé, protože jsme se nedávno přistěhovali.
„Tak jak to chcete?“. Z hlasu jsem cítila rozmrzelost. Mám se sebrat a odejít? Čekárna je plná lidí. Ale kdy se zas utrhnu od všech povinností? No a při pohledu na veliké zrcadlo před sebe jsem se ujistila, že nemám a výběr. Vlasy mi zplihle trčely na ramenou. Přerostly. Ze zrcadla na mě zírala unavená tvář s vlasy nepopsatelného tvaru a barvy. „Chtěla bych melír, ostříhat a vyfoukat“, osmělila jsem se. „Jasně“, přikývla Jana a dala se do práce. „To máme dnes konečně hezky“, začala s nucenou konverzací a já se přidala…
Z vedlejšího křesla se zvedla kyprá panička s kudrnatou, černou hlavou. Přišel si jí vyzvednou její pán se psíkem, černým pudlem. Všimli jste si někdy, že páníčkové si jsou podobní svým psům? Zůstala jsem zírat. Asi jsem i zapomněla na chvíli zavřít pusu. A ten pes i ta panička a pán si mě podivně změřili.
Vzpomněla jsem si na přísloví: „kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Možná proto, že jsem ráno potkala bývalou, hodnou a skromnou kamarádku, která už není hodná a skromná, ale je už stejně zákeřná a chamtivá jako její manžel, veledůležitý kádrový vedoucí.
Nesnáším něco nového na hlavě, to prostě nejsem já. Mám raději vlasy přirozené, hýbací, ne přísně formované a ztužené. Jako v životě. Proto každá návštěva kadeřnice je pro mě za trest. Tedy byla za trest.
Než jsem se naučila říci, „jak to chci“. Jako v životě.
A tak si říkám, že „muži nás asi nechápou“. I oni potřebují jasnou formulaci. Škoda jen, že se to někdy učíme za běhu… A tak opět odcházím s hlavou načesanou a první cesta míří do koupelny, pod sprchu.
No, mám se co učit…“
Vzpomínky ve mně vyvolaly emoce.
Smutek z toho, že jsem nedokázala být sama sebou. Jak zranitelný člověk může být, když má pocit studu ze sebe. Nedokázala jsem žít naplněný život v souladu se svým sebepřijetím.
A radost z toho, že je to dnes jinak, protože nebylo tomu tak vždy.
Pomohlo mi UVĚDOMIT SI A UČIT SE žít naplněný život v souladu se svým SEBEPŘIJETÍM a v souladu s přírodou.
Naplněný život
je stav, kdy se cítíme šťastní, spokojení a smysluplně žijeme. Každý máme svůj vlastní význam a definici toho, co pro nás naplněný život znamená. Pro někoho to může být dosažení určitých cílů, prožívání hlubokých vztahů, rozvoj osobnosti nebo nalezení smyslu v každodenním životě.
Sebepřijetí
je klíčovým prvkem naplněného života.
Praktikovat sebepřijetí
je cesta, při které se učíme přijímat a akceptovat sami sebe takové, jací jsme. Se všemi našimi emocemi, myšlenkami a zkušenostmi. Být laskaví k sobě samým, přijímat své limity a nedokonalosti. Žít bez snahy změnit se k obrazu druhých. Když jsme schopni přijmout a ocenit své silné i slabé stránky, pak se cítíme svobodněji a šťastněji.
Život v souladu se sebepřijetím
znamená žít autenticky a podle svých hodnot a přesvědčení. Žít v souladu s našimi skutečnými potřebami a touhami a ne podle očekávání druhých lidí nebo společenských standardů. Když žijeme v souladu se sebepřijetím, cítíme se silní, vyrovnaní a plní energie, což nám umožňuje dosáhnout naplněného života.
Život v souladu se sebepřijetím a s přírodou
vytváří prostor pro hlubokou radost a smysl. Když se cítíme přijati sami sebou a propojeni s přírodou, otevíráme se pro nové možnosti. Objevujeme sílu ve své vlastní autentičnosti a nalézáme hlubší naplnění v každodenním životě.
Trvalo to hodně dlouho, někdy to i bolelo, ale stálo to a stojí za to…
Cesta k naplněnému životu v souladu se sebepřijetím není snadná.
Vyžaduje práci na sobě, sebereflexi a odvahu k přijetí změn.
Když se naučíme přijmout a milovat sami sebe, otevřeme si dveře k širokému spektru možností a objevíme skutečný smysl a radost ze života.
„Nejdůležitější je být v souladu se sebou samým. To je první a největší úkol.“ Lucius Annaeus Seneca
Nejlepší věci jsou v Tobě, v přírodě a úplně zadarmo.
Žijte život, který si zasloužíte žít !