Vzpomínky s láskou i pokorou. Oheň v kamnech i v srdci🏡

„Podívej, kouří se z komína!“

„Z komína se kouří, babička je doma!“ vykřikla jsem radostně a popoběhla po ušlapané cestě, která vedla od vlakového nádraží nahoru k domku babičky. Bylo jedno, jestli byla zima nebo léto – ten pohled mě vždycky zahřál. Znamenal pro mě bezpečí a domov. Něco, co vonělo dřevem, pečenými buchtami a láskou.
„Babičko, jak to, že to u tebe tak krásně voní a jinde to páchne kouřem z ohně ?“ ptala jsem se jí jednou zvědavě, když jsme spolu seděly po obědě v kuchyni u kamen.

Čekaly jsme až se ve velkém hrnci ohřeje na kamnech teplá voda na nádobí. Nádobí babička myla ve starém myčáku v lavoru, který s umaštěnou vodou bez saponátu vylévala venku do kanálu. Já jsem pomáhala nádobí utírat a uklízela do kredence. Každý hrníček, malovaný talíř i příbor měl své místo ve starém, zelenomodrém kredenci. Vrchní police byla prosklená a zaplněná mnoha druhy skleniček, suvenýrů a sváteční mísou na polévku plnou nejrůznějšími poklady.

Obsah skřínky dozdobovaly fotografie dětí, vnoučat i pravnoučat. Často jsem si fotky prohlížela a ani jsem si časem neuvědomovala jak vnitřek police nabobtnává rodinnými fotografiemi tak, jak jsme se rozvětvovala naše rodina. Až z těch fotek u babičky jsem si začala uvědomovat plynutí času. Její svatební fotografie, fotka jejich rodičů a rodičů dědy, které jsem nepoznala. Moje maminka s tatínkem už taky nevypadali tak mladě a bezstarostně. Moje sestry a sestřenice už také nebyly malá mimina…

Babička se na mě podívala svým moudrým pohledem, co říkal víc než tisíc slov, a pousmála se. „Víš, děvenko, není kouř jako kouř. Záleží na tom, čím topíš. A nejen v kamnech, ale i v životě.“
Zamrkala jsem. „Jak to myslíš?“
„Když do kamen naházíš cokoliv – třeba mokré dřevo nebo odpadky – oheň jen doutná, dým štípe do očí a tepla moc nedá. Musíš si dát práci vybrat dobré dřevo a přikládáš s rozmyslem. Plameny budou jasně hořet, dům se prohřeje a dým bude lehký a voňavý. A víš, že každé dřevo voní jinak?“

Pohladila mě po vlasech a dodala: „A srdce je na tom stejně. Když do něj házíš jen starosti, spěch a špatné myšlenky, udusí se jako ten špatně rozdělaný oheň. Ale když ho naplníš dobrými věcmi – radostí, klidem, sebeláskou a tím, co má smysl – bude hořet jasně a hřát i ostatní.“

Seděla jsem tam a poslouchala, jak v kamnech praskají polínka. Na kraji plotny se ve starém hrnci vařila voňavá melta. Kamna babičce sloužila nejen v zimě, ale i v létě – vařila na nich obědy pro dědu, který jí vždy pečlivě dřevo připravoval. Byli sehraný tým. Možná by to dnes lidem přišlo zvláštní, že se topilo i v létě, ale dříve sporáky na plyn a elektřinu nebyly. Vše patřilo do přirozeného rytmu života.

Dnes…

Když se vracím dnes v zimě domů, vidím z dálky jak se z našeho komína vine tenkou stužkou voňavý dým. Sice neposkočím jako dřív, ale potěší mě ten pohled. Pohladí mě pocit šťastného domova. To mi připomene, že babička měla pravdu.

Životní cesta je jako ten oheň. Když se naučíme přikládat jen to dobré – radost, nadhled, zdraví, lásku a soulad s přírodou – hoří jasně a dává nám teplo. Ale když ho dusíme strachem, stresem a věcmi, které nám neslouží, zůstane jen kouř a popel.

Pár posledních slov

„Dům vytvoříš rukama. Domov jedině srdcem.“ – Petr Casanova