Byl mrazivý, druhý únorový večer, když jsem se jako malá holka schoulila do babiččina měkkého svetru. Plameny v kamnech hrály tichou melodii světla a tepla. Venku se zvedal vítr, byla ještě zima, ale ve vzduchu už bylo cítit něco zvláštního. Jako by příroda sotva znatelně zašeptala: „Je čas se probudit.“
„Na Hromnice o hodinu více,“ začala babička. Vzala do ruky svíčku, postavila ji na stůl a zapálila. Plamen se zatřepotal, jako by tančil na melodii jejích moudrých slov.
„Víš, co je to za svíčku?“ zeptala se mě s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tohle je hromnička,“ řekla s důležitostí. „Dříve ji lidé zapalovali, aby ochránili domovy před bleskem, bouří a ohněm. Ale tahle svíčka je víc než jen ochrana. Je to symbol. Připomíná nám, že i v těch největších bouřích je světlo, které nás vede k objevení správné cesty životem“.
„Babi, vyprávěj mi nějaký příběh o Hromničkách,“ poprosila jsem ji dychtivě s dětskou zvědavostí. Babiččina slova mě vždycky pohladila, jako by každá věta byla klíčem k tajemství života.
Netušila jsem, že mě čeká příběh, který si budu pamatovat celý život.
A babička začala…
„Kdysi dávno, v jedné malé vesnici obklopené hustými lesy, žil starý kovář jménem Jan. Jan byl známý svou moudrostí a zručností, ale také svým strachem z bouří. Vždy, když se na obzoru objevily temné mraky a první blesk rozčísl oblohu, zavíral se ve své dílně. Modlil se, aby oheň nepohltil jeho domov.
Jednoho dne přišla k Janovi stará žena, známá bylinkářka. Přinesla mu malou svíčku a řekla: „Jene, tahle svíčka tě ochrání. Ale pamatuj si, její plamen musíš rozsvítit nejen ve své dílně na okně, ale také ve svém srdci. Bouře přicházejí nejen zvenčí, ale i zevnitř.“
Jan nechápal, co tím myslí, ale svíčku si vzal a při první bouři ji zapálil. Svíčka zářila klidným světlem a Jan se cítil poprvé po dlouhé době v bezpečí. Postupně si uvědomil, že bouře, které ho nejvíc děsily, nebyly venku. Byly to bouře, které se odehrávaly uvnitř něj – jeho strach, nejistoty a obavy.
Od té doby Jan každý rok na Hromnice zapaloval svou svíčku. Nejen jako ochranu před bleskem, ale jako připomínku, že světlo uvnitř něj je nejsilnější ochranou proti jakékoli bouři.“
Babička domluvila a položila svou Hromničku na parapet. „Každý máme svoje bouře, děvče,“ řekla a pohladila mě po vlasech. „Ale tahle svíčka nám připomíná, že žádná bouře netrvá věčně. A že světlo, které si v sobě nosíme, nám pomůže přečkat i ty nejtemnější časy.“
Nejznámějším zvykem na Hromnice je křesťanské svěcení svící, takzvaných hromniček, které se pak dávají do oken, aby spolu s modlitbou ochránily domácnost během bouře, proti nemocím a neštěstí. Někde se věřilo, že hromnička má sílu uzdravovat.
Jedná se o vysoké úzké svíčky, které si můžete snadno vyrobit i sami.
Výroba hromniček: stačí k tomu knot, vosk a vyšší sklenice, která odolá horké lázni. Ve sklenici poté rozpustíte vosk, do kterého opakovaně namáčíte knot a necháváte zaschnout, dokud nezískáte požadovanou tloušťku.
Tento den připravují ve Francii téměř v každé rodině tenoučké sladké palačinky, crepes. Ty symbolizují svým tvarem a zlatavou barvou slunce a jsou s nimi spojeny různé tradice – říká se, že ten, komu se podaří obrátit palačinku jednou rukou, zatímco ve druhé drží minci, má po celý rok zaručeno bohatství a štěstí.
Druhý únorový den ukončoval vánoční období a byl posledním, kdy se zpívaly koledy.
Slovanské Hromnice původně souvisely s Perunem, bohem hromu a blesku, který se právě 2. února probouzel ze zimního spánku a svůj návrat ohlašoval stylově za doprovodu rachotu hromů a blesků. Bouchalo se židlemi, mlátilo hrnci, práskalo dveřmi. Podle lidového zvyku, připadajícího na Hromnice, rámusení povoleno! Vším možným lomozem pomohli Perunovi zahnat zimu a temnotu.
První jarní hřmění zahánělo zlou zimu a síly temnoty a současně otevíralo přírodu k novému životu. Hromnice tak byly pro naše předky prvním svátkem jara.
Lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili topeniště a zapalovali hranice, jejichž oheň měl mít očistný charakter, a sice zahánět zlé duchy.
Dalším zvykem na Hromnice bylo za jakéhokoliv počasí vyorat na poli první brázdu, aby země věděla, že se má chystat na jarní setí a sázení.
Světily se také studánky a další vodní zdroje, aby bylo po celý rok dost vody pro lidi, dobytek i pole.
Na našem území se s nimi pojily některé zákazy. Na Hromnice se očekávalo, že se lidé budou chovat bohabojně a důstojně. Nesmělo se tancovat, protože tanečník by zemřel v temnotě. Bylo zakázáno nadávat, klít, hrubě mluvit a pomlouvat druhé lidi.
V tento den se také nesmělo šít. Věřilo se, že špička jehly by mohla přivolat blesk.
👉 Na Hromnice definitivně končí Vánoce. Je to poslední den, kdy odstrojit vánoční stromek, uklidit betlém a poslední zbytky vánočních dekorací – pokud jste to už neudělali.
👉 Na pořádné jarní velikonoční gruntování sice ještě není čas. Ale zbavte se všech nepotřebných věcí. Je už čas začít myslet na jaro.
👉 Jak dnes pomoci Perunovi hromovat? Klidně zatněte sekeru do země nebo vyrazte do lesa bouchat kladivem do skály či dubů a aby vám dal Perun sílu, zvedejte různé těžké předměty. Jako poctu Perunovi si ale taky můžete jen pustit hlasitě oblíbenou hudbu a zabouchat si třeba smetákem nebo vařečkou do rytmu (jen pozor na dobré sousedské vztahy…)
👉 Nezapomeňte zapálit oheň v krbu, pokud ho máte. Nebo zapalte několik velkých svíček a dejte do okna nebo na stůl. A pokud vás něco zlého trápí, napište to na malý papírek, zaviňte a hoďte do ohně.
👉 Na Hromnice asi většina z vás pole orat nebude. Ale můžete pracovat na plánu výsevu na záhonky, balkon nebo jen parapet.
Hromnice nejsou jen starý svátek o svíčkách a bouřích.
Jsou připomínkou, že i my máme svou Hromničku. Světlo, které nás chrání, uklidňuje a vede, když se cítíme ztraceni. 🌟
A tak letos na Hromnice zapalte svou svíčku. Na stole nebo ve svém srdci. Připomeňte si, že i v největších bouřích je ve vás síla a klid, které vás mohou vést.
A nezapomeňte – každá bouře jednou odezní a na obzoru se objeví nový den. 🌤️
„Ať už je vám padesát nebo osmdesát, nikdy není pozdě rozsvítit se.“ 🌳🍎✨