TŘI ZAVAZADLA ŽENY NA CESTĚ DOMŮ

Ranec, který nikdo nevidí

Po několika letech stojím na zastávce, je půl páté odpoledne. Čekám na autobus, který má každou chvíli přijet. Jsem nesvá, nejela jsem busem ani nepamatuji. Jo, je pohodlnější jezdit autem a nikde nečekat, nemačkat se s lidmi, netahat těžké tašky. Jenže moje autíčko se rozhodlo stávkovat a nejede a já se potřebuji dostat z práce domů.

Vedle mě postává žena, sotva třicátnice a okolo ní pobíhají dva malí kluci. Je viditelně nervózní a vyčerpaná. Tmavé, neupravené vlasy jí ledabyle padají do unavené tváře.

A tak si vybavuji ty doby, kdy jsme místní autobus potřebovali tak často jako dnes mobil. Neobešli jsme se bez něj. Stojím tu a čekám a vybavuje se mi příběh…

Místní autobus přijíždí s typickým skřípěním brzd a za volantem známý řidič Karel. Otvírá dveře a do vozu nastupuje pravidelná skupinka lidí – děti z družiny, paní družinářka, soused, paní Machatá z pošty a ONA – žena se třemi malými dětmi. Poznávám ji, i když je to skoro třicet let zpátky. Jsem to JÁ.

V jedné ruce svírá obnošenou kabelu. To je to jediné zavazadlo, které je skutečně JEN její. Obsahuje peněženku, kapesníky, náplasti, klíče, nedojedenou svačinu, zlomenou tužku na oči, bonbony pro děti a další potřebné zbytečnosti.. Občas i tatranku schovanou v tajné kapse. Tahle kabelka je viditelná, každý ji zahlédne, nikdo ji nekomentuje.

Ve druhé ruce drží velkou tašku s nákupem. Rohlíky, celý chleba, 2 mléka, máslo, čerstvé smetánky, jablka, něco na večeři, něco na víkend. Děti se jí do tašky dobývají.

„Mami, mám hlad. Mami, koupila jsi nám něco dobrýho? Mami, já chci rohlík, teď hned!“

Tato taška patří rodině. Je těžká a nápadná. Někdy jí s ní někdo pomůže, většinou ne. Je to přece samozřejmost, že máma nakoupí, máma donese, máma všechno zařídí.

Třetí zavazadlo… to nikdo nevidí.

Je to neviditelný a nejtěžší ranec, který si nese na duši. Je v něm vše, co vidět není a vlastně ani nechce, aby bylo spatřeno. Schovává do něj občasnou beznaděj a napětí z domova. Skrývá se v něm únava z práce, protože byla dnes uzávěrka.

K tomu starost o nejstarší dítě, které dnes dostalo neprávem poznámku. Obavy o prostředního, které musí na roční kontrolu po vyléčené těžké nemoci. Dcera začala zas zadrhávat v řeči. Myšlenky na to, že zítra je rodičák a musí stihnout po práci všechno oběhnout. Obava z reakce manžela, který očekává teplou večeři a ne vždy se trefí do jeho chuti. Zklamání z toho, že není dokonalá máma ani manželka. Vlastní nedokonalost ji nahlodává, protože sebevědomí je téměř na nule.

V tom neviditelném ranci je naštěstí místo i pro radost. Přítomnost dětí tu funguje něco jako ventil a potěšení z nich vše kompenzuje. Jinak by ranec vybuchl jak papiňák a s ním vše okolo.
Hrdost na nejmladší dceru, která si dnes sama zavázala tkaničku. Radost z kluků, kteří ji přinesli namalovaný obrázek ze školy. I malý úspěch v práci potěšil, když dnes vyšlo vše jak má.
Naději, že dnes večer bude mít půl hodiny jen pro sebe, až děti usnou. Když tedy neusne u televize a když bude vše tak jak má být…

Vejde se do něj i zoufalství z koloběhu, který se opakuje den za dnem. Vstát, vypravit děti, práce, nákup, zatopit, vařit, uklidit, vyprat, vyžehlit, zkontrolovat úkoly, uspat děti a pak padnout vyčerpaná do postele.

Ten ranec nikdo nevidí, nikdo se na něj neptá. „Jak bylo ?“ nebo „ jak se máš?“ Zeptá se vůbec někdo? Co by asi řekla. Asi, že dobře…

Nejde o to, že by si stěžovala. Miluje své děti, svou rodinu. Ale ten neviditelný ranec je někdy tak těžký, že se pod ním prohýbá. Ne fyzicky, ale duševně.

Nepřemýšlí, jede podle jízdního řádu. Ráno, odpoledne, večer. Pondělí až neděle. Leden až prosinec. Roky plynou…

A pak jednoho dne zjistí, že děti vyrostly. Už jí nepotřebují. Dospěly a vychovávají svoje děti – její vnoučata.
Nákup už nemusí nosit sama a nemusí být tak velký. Jsou už na všechno dva. Najednou je její kabelka krásnější a přehlednější, stejně jako ona a její život.

Ten neviditelný ranec… ten tu stále je. Ale už to není to těžké břímě. Je to ranec moudrosti, zkušenosti a vědomí vlastní síly i s chybami které má.

Procitnu ze vzpomínek a dívám se na tu ženu s dětmi. Chtěla bych jí říct: „Jednou ten neviditelný ranec odložíš. Ne úplně, ale naučíš se ho nést s lehkostí. A objevíš, že v něm kromě těžkých kamenů byly celou dobu i poklady.“

Ale neřeknu nic. Jen se usměji. Protože vím, že i tenhle těžký čas bude pro ní jednou vzpomínkou, ke které se ráda vrátí s nostalgií a hrdostí, kolik toho zvládla unést.