Pohled-Pohyb-Pohmat

Tři kroky k poznání pravé hodnoty – nejen u bankovek.

Je nedělní večer. Sedím nad učebnicí z kurzu a snažím se nabiflovat, jak rozpoznat pravou bankovku od padělku. Musím zítra kvůli práci udělat test a mít už klid. Vlastně se to může hodit i v životě…nejen na platidla.

Pohled na vodoznak. Pohyb ve světle. Pohmat papíru.

Říkám si – no tedy, tři kroky k poznání pravosti. Kdyby takhle fungovalo seznamování, měly by všichni po starostech.

A hned jsem si vzpomněla na Karin.

Ta by taky potřebovala takovéhle školení. Jenže ne na bankovky. Na chlapy.

—

Karin byla učitelka češtiny. Znám ji od dětství. Pětatřicet let se stále vzdělává, dvě vysoké školy, perfektně vyslovené souhlásky a ještě dokonalejší představy o životě. Vždy řádně upravená. Oblečená ve sněhobílé nažehlené halence, úzké sukni, boty na jehlách.

„Muž musí mít minimálně magisterský titul,“ prohlašovala. „Musí chodit do divadla. A hlavně – musí mluvit spisovně.“

No jasně. Vodoznak na správném místě, jinak padělek.

Pak jednoho dne Karin potkala Ondru, řidiče kamionu. Měl krásné silné ruce, pevný zadek a modré oči. Nosil rifle s tričkem a používal slovník jak z hospody.

„Dobrý den, paní učitelko,“ řekl, když se potkali na benzínce.

Karin se na něj podívala.

Jednou.

Shora dolů.

„Dobrý den,“ odpověděla chladně.

A v duchu si řekla: „No to snad ne. Tohle určitě není můj typ.*

Odbyla ho pohledem.

Jako tisícikorunu z Monopoly.

—

Ale víte, jak to v životě chodí?

Čím víc se někomu vyhýbáte, tím víc vás osud dává k sobě.

Benzínka – Ondra tam tankoval každý týden. Pozdravil. Usmál se. Nabídl jí pomoc s těžkými taškami.

Hospoda U Jelena – společní kamarádi. Ondra vyprávěl historku o tom, jak v Německu málem srazil srnce a pak ho celou noc hledal s baterkou, aby zjistil, jestli je v pořádku. Celá hospoda se chechtala. I Karin.

Náměstí – Ondra pomáhal starší paní s nákupem. Karin ho viděla z dálky a pomyslela si: „Hm. To je divný. Takoví chlapi přece neexistujou.“

Začala ho vídat v pohybu.

A ten pohyb začal odhalovat něco, co pohled nezachytil.

Že možná… možná… se spletla?

—

Ondra měl nemocného otce. Každý víkend k němu jezdil. Vařil mu. Vyřizoval lékaře. Pral prádlo.

„Proč to děláš, když máš tak málo času?“ zeptala se ho jednou Karin nenuceně u kafe.

„Je to můj táta,“ řekl Ondra prostě. „Kdo jinej by to měl dělat? Ošetřovatelka v důchoďáku?“

Karin otevřela pusu. A zase ji zavřela.

Protože jí došlo, že její poslední „kultivovaný partner“ ji nedokázal ani uvařit čaj, když měla angínu.

Ondra mluvil o své práci jako básník o lásce.

„Dálnice je svoboda,“ říkal s nadšením. „Sedneš si za volant a jsi pán svýho času. Vidíš svět. Potkáváš lidi. Každej den jiná země, jiná restaurace, jinej příběh.“

Karin poslouchala. A pomalu jí docházelo, že tahle „obyčejná“ práce je vlastně dobrodružství, o kterém ona jen čte v knížkách.

—

Ondra reagoval s klidem, když ho někdo v hospodě provokoval.

„Ty vole, ty jezdíš s tím náklaďákem? To musíš bejt totálně blbej!“ řekl nějaký rádoby kámoš, zlitej namol.

Ondra se usmál. „Každej dělá, co umí nejlíp. Ty třeba umíš chlastat. Já umím řídit. Každej jsme v něčem dobrej, ne?“

A šel dál.

Karin seděla u stolu a myslela si: „Sakra. To je chlap.“

A pak zemřela Karinina matka.

Nečekaně. Rychle. Karin seděla na lavičce u kostela a brečela. Nevěděla, komu zavolat.

Všichni její „kultivovaní přátelé“ byli zrovna na nějaké vernisáži, v divadle nebo na jógové retreatu v Alpách.

A pak se objevil Ondra.

Prostě přijel.

„Slyšel jsem,“ řekl tiše. „Myslel jsem, že bys mohla potřebovat… no… prostě abych byl.“

Posadil se vedle ní.

Neříkal: „Čas zahojí rány.“

Neříkal: „Musíš být silná.“

Neříkal vůbec nic.

Jen byl tam.

A Karin poprvé pocítila pohmat.

Ne ten fyzický.

Ten hlubší. Srdečný. Ten, co nejde naučit z encyklopedie, ani z Harryho Pottera.

Pocítila autentického člověka. Pravého. Bez vodoznaku, ale se vším, co má pravá bankovka mít.

A řekla si: „Ty jo. Celej život jsem hledala něco úplně jinýho.“

Dnes už Karin nenosí vyžehlené bílé halenky tak často.

Občas jede s Ondrou na cestu kamionem. Sedí vedle něj, dívá se na dálnici a čte mu nahlas z knížky.

Ondra poslouchá. A občas řekne: „To je hezký. I když tomu moc nerozumím.“

A Karin se směje.

Řekla mi nedávno: „Celej život jsem hledala pravou bankovku. A málem jsem ji zahodila, protože nevypadala tak, jak jsem čekala. Měla jsem v hlavě tisícovku. A přitom vedle mě stála pětitisícovka v pracovních riflích.“

—

Vracím se k učebnici.

Pohled. Pohyb. Pohmat.

Možná se nikdy nenaučím rozpoznat padělky bankovek na sto procent.

Ale Karin mě naučila něco důležitějšího.

Že není všechno zlato, co se třpyti. Že bychom mohli mít takovouto učebnici i na lidi.

Protože ta nejcennější platidla v životě často nevypadají na první pohled jako poklad.

A bez důkladného pohledu, pohybu a pohmatu je prostě nepoznáš.

Někdy stojí pětitisícovka v montérkách.

A ty si myslíš, že je to falešná stokoruna.

—