Vzpomínky s láskou i pokorou♥️

Když jsem byla malá, trávila jsem často dny u babičky. Byly to krásné chvíle, na které vzpomínám s láskou i pokorou. Kolik lásky, citu i moudrosti dokázala tato žena dát. Nejen mně, ale všem svým sedmi vnoučatům. Dát a nic za to nečekat…

„Sedni si ke mně, holčičko“

řekla mi babička jednou, když jsme spolu byly na zahrádce. Sedly jsme si na dřevěnou lavičku pod jabloní, kterou kdysi vyrobil děda. Vzduch voněl po vlhkém mechu a zralých plodech, které padaly k zemi. Babička měla na sobě starou zástěru a její vrásčité ruce jemně hladily kůru stromu, její nádherné ruce hladily i mně.

„Vidíš tuhle starou jabloň? Dnes ti povím příběh o tom, proč je každý věk dar, a proč má smysl žít naplno, dokud ti bije srdíčko.“

Posadila jsem se těsně k ní a čekala, co mi poví. Babiččina slova mě vždycky pohladila, jako by každé slovo bylo klíčem k tajemství života.

Když mluví staré stromy

„Kdysi dávno tuhle jabloň zasadil můj tatínek,“ začala. „Byla to jen tenká sazenička, sotva ji vítr nechal stát vzpřímeně. A víš co? Když jsem byla malá jako ty, myslela jsem si, že stromy rostou jen tak. Že prostě jsou a že z nich budou vždy padat jablíčka. Ale jak jsem rostla, začala jsem si všímat, co všechno ten strom musel vydržet. Bouřky, sucha, horké léto, mrazivé zimy. Často to vypadalo, že už to nezvládne, ale “

„Jak to dokázal?“ zeptala jsem se s dětskou zvědavostí. Pozorovala jsem široký kmen jabloně pokrytý hlubokými prasklinami.
„Podívej se na jeho kořeny,“ ukázala babička k zemi. „Jsou pevně zapuštěné v hlíně. Strom přijímá, co mu příroda dává – déšť, slunce, vítr i klidné noci. Nepřemýšlí nad tím, co nemá. Jen bere to, co přijde a to proměňuje v růst. Každá jizva na jeho kůře je důkazem, že to zvládl. A přesto, když se podíváš na jeho větve, na jaře byly plné květů, teď jsou plné jablek. To je život, má milá. Život se nemusí vždycky líbit, ale je v něm moudrost.“

Podívala jsem se na babičky zvrásněné ruce. Na její čelo, tváře, oči. Četla jsem z nich pokoru, skromnost, lásku. Věk se podepsal na jejím kdysi vznešeném vzhledu, ale duše ji zůstala čistá a smyslná a bohatší než kdy předtím.

Chvilku jsem se zamyslela a pak se jí zeptala: „A co když přijde bouřka, babi? Co když se zlomí větev?“
Babička se usmála a pohladila mě po vlasech. „No tak si odpočine a pustí se do toho znovu. To, že ztratí větev, neznamená, že přestane růst. Každý den může být začátek.

Můžeš se učit, přijmout sebe samu takovou, jaká jsi. Můžeš dál dávat světu plody své práce, své lásky a svého času. A i kdybys zůstala jen tichým stromem, který jen šeptá listy ve větru, pořád budeš mít své místo. Každý máme své místo, bez ohledu na věk, na tělo, na to, co bylo nebo bude.“

Dívala jsem se na babičku a cítila jsem, že mi dává něco, co si s sebou ponesu navždy. „A co když mě někdy něco přestane bavit? Co když se mi nebude chtít dál růst?“ zeptala jsem se po chvíli.
Babička se zasmála, až jí oči zazářily jako jiskry. „Tak to je ta chvíle, kdy si musíš připomenout, proč jsi na světě. Jsi tady, abys byla šťastná, abys dávala a přijímala.

A víš jaký je nejlepší způsob jak najít odpověď? Vzít si chvíli klidu a poslouchat vítr v korunách stromů. Ony ti toho poví víc, než si dokážeš představit.“

Příběh skončil

Příběh o štěstí a vnitřní síle skončil, ale babiččina moudrost zůstala. Každý podzim, když jablka padala k zemi, jsem si na ni vzpomněla. A teď, když sedím pod jiným stromem, pod svou vlastní jabloní, vyprávím tento příběh dál svým vnoučatům.

Protože všichni jsme jako ty stromy. Kořeny máme hluboko v životních zkušenostech. Naše větve se natahují k nebi a i když nám někdy osud zlomí větev, vždycky můžeme znovu vyrůst.

Tak nezapomeňte – přijměte sebe takové, jací jste. „Ať už je vám padesát nebo osmdesát, nikdy není pozdě rozkvést.“ 🌳🍎✨