A teď s pravdou ven: Jaké byly letošní Vánoce ?

Když se ohlédnu pár dní zpět, musím přiznat, že naše svátky klidu a pohody byly letos… jiné. A nemyslím teď jen jiné oproti tomu, co ukazují reklamy. Ty usměvavé rodiny s roztomilými dětmi, v santovských čepicích, co rozzářeně rozbalují dárky. Naše Vánoce byly jiné, hlavně ve skutečnosti.

Jsou to už mé šedesáté Vánoce (to je pěkně kulaté a vysoké číslo, že?). A přemýšlím, jestli je to věkem, nebo životní etapou, ale přestože jsem se snažila nasát tu pravou vánoční atmosféru, tak to zkrátka trochu vázlo. Proč? Protože jsme s mužem na Štědrý večer sami? No, ne úplně – s kocourem Jonášem a želvou Julinkou, ale přiznejme si, zvířata toho vánočního nadšení moc nenavodí. Protože jsem se zdravotně necítila nejlíp…A protože bylo venku jak na jaře…

Naše děti už mají léta své rodiny, své zvyky, své Vánoce. A my? Jsme rádi, že se mají dobře a že si to užívají. Vánoce bez malých dětí jsou přece jen tišší, možná i trochu smutnější. Ale víte co? Když jsme se podívali na sebe, uvědomili jsme si, že jsme šťastní za to, co máme. Za sebe navzájem, za naše zdraví (dobře, o tom zdraví později), a za to, že naše děti a vnoučata jsou šťastní, i když nejsou teď s námi.

Adventní čas: Kde je to kouzlo?

Adventní doba má být časem očekávání, zklidnění, příprav. A přitom, jak to tak sleduju, to bývá spíš časem stresu, shonu a šílenství. Lidé se honí po obchodech s plnými košíky, nakupují věci, které ani nepotřebují, všude hrají koledy a v rádiu slyšíte přání „klidných svátků“, zatímco v uličce u pokladen se lidé hádají o poslední balíček zlevněného másla.
My s mužem nejsme věřící v tradičním slova smyslu, ale věříme – každý v něco. Třeba v to, že Vánoce by měly být o něčem víc než jen o tom, co je pod stromečkem nebo na talíři. Jenže kde je to pravé kouzlo? Možná jsme ho my všichni někde cestou ztratili…

Štědrý den: Dárky, klid… a něco navíc

A pak přišel Štědrý den. Pod stromečkem dárky, které jsme si domluvily, na stole tradiční bramborový salát a kapr poprvé ne živý, ale chlazený. Ale něco tomu chybělo. Možná to bylo tím, že jsme zapomněli na vděčnost. Na to, co všechno vlastně máme – zdraví, domov, rodinu, i když jsme každý trochu jinde.

Ale aby to nebylo tak idylické – den před Štědrým dnem mě z ničeho nic začal ukrutně bolet zub. Celou noc jsem nespala a těšila se na ráno, na svého zubaře. Zamknutá branka u domu ordinace nenaznačovala nic dobrého. Další přicházející pacient s uvolněnou korunkou se taky dožadoval svého zachránce. Ale náš zubař už trávil první den dovolené někde v exotických zemích. Přeju mu to, ale zástup žádný. Otevřeno až po Novém roce. Tak co teď. Pohotovost? Tam mi kdysi nepomohli.

Takže místo vánoční nálady jsem se cpala prášky proti bolesti, dávala si obklady a tiše záviděla naší želvě, která se nemusela vůbec ničím trápit.

A aby toho nebylo málo, při úklidu koše jsem si ráno na Štědrý den ráno těžce rozřízla prst o střep z rozbité lahve. Pouštění žilou byla kdysi častá lékařská praktika. Ale mě to bolesti zubu nezbavilo a navíc mi manžel ošetřil pravý ukazováček tak, že jsem nemohla potom nic dělat. Prohlášení, že nemám už na nic sahat se později ukázalo jako skvělá volba si o vánočních svátcích opravdu odpočinout od práce. Alespoň jsme se oba nemotali v kuchyni.

Rodina: Každý po svém

Naše návštěvy rodiny letos probíhaly trochu jinak. Moje maminka oznámila, že s námi nebude, protože ji trápil zánět močáku. A moje sestra, která s ní bydlí, má sama dost starostí s těžce nemocným manželem. Mrzí mě to, ale respektuju, že každý prožívá Vánoce po svém.

Co se týče našich dětí a vnoučat, rozhodli jsme se ještě před svátky, že nebudeme organizovat hromadnou sešlost. Je mezi nimi stará křivda, která se už asi nikdy nevysvětlí. Mrzí mě to, ale přijala jsem, že některé věci jsou prostě takové, jaké jsou. Objeli jsme rodiny jednotlivě. Popřáli si, poseděli, a musím říct, že tyto menší návštěvy byly milé a užili jsme se v klidu a pohodě.

Poučení z letošních Vánoc

Vánoce mi letos připomněly několik důležitých věcí, které často přehlížíme. Tady je pár mých postřehů:

• Vděčnost. I když se ne všechno daří podle našich představ, je důležité uvědomit si, co máme, a být za to vděční.
• Pokora. Vánoce nejsou o drahých dárcích nebo vytuněných dekoracích, ale o tom, co cítíme uvnitř.
• Přijetí reality. Některé věci nezměníme – a to je v pořádku. Učí nás to přizpůsobit se a hledat radost v drobnostech.
• Rodina. Každý prožívá svátky jinak, a to je třeba respektovat. I malé chvíle mohou být krásné.
• Zdraví. Preventivní péče není jen fráze – někdy si to uvědomíme, až když je pozdě. Takže objednávka k zubaři už je na mém seznamu priorit!

Kam dál?

Pokud vás článek zaujal, možná vás inspirují i další témata, která najdete na mém blogu:

• Někdy není nutné práci opustit, ale podívat se na ni z jiné perspektivy. Možná je důvodem vaší nespokojenosti rutina nebo pocit, že se ve vaší pozici nikam neposouváte. Proto stojí za to udělat si vlastní malou „inventuru“ a položit si otázky…. Moje práce mě nenaplňuje, nejsem nejmladší, co s tím ? Aneb 10 možných cest ke změně plus 10 ponaučení k tomu
• Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu sedět u notebooku a připadat si jako kapitán Kirk na palubě vesmírné lodi. Když jsem se rozhodla letos na začátku roku začít psát blog, bylo to trochu jako vstoupit do jiné galaxie – plné technologií, kterým jsem nerozuměla… Vyčerpala jsem denní dávku dopaminu při zmáčknutí tlačítka „zveřejnit“: Aneb IT pro střední a věkem pokročilé

A nezapomeňte si stáhnout e-book zdarma: „Padesátka není dno: 8 kroků k vrcholu“, který vám může pomoci najít novou motivaci a smysl nejen během svátků, ale po celý rok. Stáhnout e-book zdarma zde: eBook zdarma

A co dál?

Teď už nás čeká jen Silvestr a Nový rok. A víte co? Jsem docela ráda, že je to za námi. Vánoce jsou krásné, ale zároveň náročné. Hlavně emočně. A taky fyzicky i ekonomicky. Přesto jsem vděčná. Za rodinu, za to, že jsme to všechno zvládli, a za to, že i přes všechny nedokonalosti mají tyto svátky pořád své kouzlo. Přesně takové, jaké si vytvoříme sami.