TŘI ZAVAZADLA ŽENY NA CESTĚ DOMŮ

Po několika letech stojím na zastávce, je půl páté odpoledne. Čekám na autobus, který má každou chvíli přijet. Jsem nesvá, nejela jsem busem ani nepamatuji. Jo, je pohodlnější jezdit autem a nikde nečekat, nemačkat se s lidmi, netahat těžké tašky. Jenže moje autíčko se rozhodlo stávkovat a nejede a já se potřebuji dostat z práce domů.


Vedle mě postává žena, sotva třicátnice a okolo ní pobíhají dva malí kluci. Je viditelně nervózní a vyčerpaná. Tmavé, neupravené vlasy jí ledabyle padají do unavené tváře.

A tak si vybavuji ty doby, kdy jsme místní autobus potřebovali tak často jako dnes mobil. Neobešli jsme se bez něj. Stojím tu a čekám a vybavuje se mi příběh…

Procitnu ze vzpomínek a dívám se na tu ženu s dětmi. Chtěla bych jí říct: „Jednou ten neviditelný ranec odložíš. Ne úplně, ale naučíš se ho nést s lehkostí. A objevíš, že v něm kromě těžkých kamenů byly celou dobu i poklady.“

Ale neřeknu nic. Jen se usměji. Protože vím, že i tenhle těžký čas bude pro ní jednou vzpomínkou, ke které se ráda vrátí s nostalgií a hrdostí, kolik toho zvládla unést.

Mým posláním je pomáhat lidem objevit správnou cestu životem, že naplněný život v každém věku má smysl - v souladu se svým sebepřijetím, v souladu s přírodou. Více informací o mně zjistíte tady>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *