Cpou se tam, kde je nechceme: Lekce životní moudrosti od čínských berušek

Novoroční přání jsou za námi, silvestrovské petardy dávno uhasly. Supermarkety si oddechly a zásilkové služby konečně přestaly šílet. Vánoční stromek s ozdobami jsme uložily zpět do krabic a dárky našly své místo v šuplících. Tahle každoroční sváteční smršť vždycky odezní stejně rychle, jako přišla…

Konečně nastal ten vysněný moment! Navlékám se do měkoučkého županu od Ježíška, nasazuji nové pantofle a s nadšením beru do ruky nový blok a pero. Ano, i tohle všechno přičaroval Ježíšek… Vylézám večer z postele, kde jsem poslední týdny nedobrovolně trávila čas se svou bolestí. Konečně se můžu zase bezbolestně hýbat! Usedám do křesla pod lampu.

Začínám psát, protože život zralého věku pokračuje i po vánočním šílenství.

Téma tohoto fejetonu se mi v hlavě zrodilo náhodou. Nosila jsem ho v hlavě delší dobu. Nechci zklamat své věrné čtenáře z webu PadesatkaPlus. Mám nová témata, nové myšlenky a stále stejnou potřebu pomáhat, bavit, být průvodcem všem, kdo hledají na své životní cestě trochu moudrosti, podpory nebo jen úsměv nebo zábavu.

Je skoro polovina ledna, nový rok se před námi otevřel jako nepopsaná kniha. Venku nás konečně po dlouhé době vítá sluníčko, mráz a sníh. Světlo, slunce, modrá obloha… Ta krása po týdnech šedi! Poslední sluneční paprsky, které nám pořádně zahřály tělo i duši jsem zažila někdy v listopadu. Pak následovala jen nekonečná mlha, šedé mraky a temno. Smutno a neveselo, jako když se vám do života vkrádá něco, co tam nechcete.

Stojím na terase a kochám se. Nechávám se hladit slunečními paprsky i když mě zebou nohy. Je mi krásně. Uvědomuji si, že nový rok sice začal už před dvěma týdny, ale vnímám to až teď. Teď, když se o tom už tolik nemluví, teď když mě nic nebolí, a když život jede dál svým tempem…

Tak nějak přirozeně, bez velkých gest a ohňostrojů.

A zrovna tady, v tomto momentu spokojenosti, mi mysl zabrousila k jednomu podzimnímu odpoledni. Stála jsem tehdy na stejném místě a nabírala poslední sluneční energii barevného podzimu.

Jenže při pohledu na světlou zeď našeho domu mě veškerá romantika rázem opustila. Stovky nevítaných čínských berušek okupovaly sluneční stranu domu jako malá oranžovo-černá armáda. Lezly po fasádě, zalézaly za rámy oken, za parapety, dostávaly se do domu sebemenšími škvírami.

Draly se dovnitř jen aby zazimovaly… jen aby přežily. A já je tam nechtěla! Podobně jako někdy netoužíme po určitých myšlenkách, které se nám derou do hlavy nebo po lidech, kteří se cpou do našeho osobního prostoru.

Ty čínské berušky, to není naše domácí slunéčko sedmitečné, které známe z dětství. Pamatujete na ně? Tohle je slunéčko východní, invazní druh, který se u nás zabydlel teprve nedávno. Původně měl pomáhat zemědělcům likvidovat mšice, ale teď se z pomocníka stal nezvaný host. Nemá u nás přirozeného nepřítele, a tak se množí jako o závod. Dokonce vytlačuje naše původní berušky!

V létě berušky na zahradě vítáme. Zbavují nás zahradních škůdců. Bydlet s nimi ale nechceme! Zvlášť když jde o stovky nezvaných hostů, kteří se tváří, že jim váš dům patří. Ale jak před zimou zabránit invazi čínských berušek?

Stojím tady na terase a přemýšlím, kam asi zalezly. K nám do domu? Někam jinam? Uhynuly? Zavíráme před nimi okna, utěsňujeme vše, jen aby nezalezly na zimu dovnitř.

Stejně jako se snažíme zavírat dveře před negativními myšlenkami, toxickými vztahy nebo zbytečnými starostmi.

Co dělat, když není nablízku přirozený nepřítel?

Co dělat, když se z užitečného stane nechtěný škůdce?

Co dělat, když se do našeho života derou věci, lidi nebo myšlenky, které tam nechceme?

Proč jsem si na ty berušky právě teď vzpomněla? Asi proto, že tenkrát jsem se jich vyděsila. Nikdy jsem takovou invazi neviděla. Bylo to jak z hororu. Představte si, že jdete v klidu na terasu a najednou vidíte, jak se po zdi plazí stovky malých tvorů! Jeden vedle druhého.

Ale stačilo je nepustit dovnitř, stačilo, aby se ochladilo. Vypadalo to, že si s tím příroda nějak poradila. Jenže ony nejsou pryč. Berušky přes zimu jen hibernují, nepřijímají potravu a na jaře se opět probudí.

Někdy stačí se nevystrašit, říkám si. To, co vypadá jako z hororu, může být jako mávnutím kouzelného proutku najednou pryč. A nemusíte nic udělat.

Je to úhel pohledu?

Je to racionální uvažování?

Je to nadhled, který přichází se zralým věkem?

Nemusíte k sobě pustit to, co nechcete. Stejně jako můžete zavřít okno před beruškami, můžete zavřít své srdce před negativními vlivy. Ale pozor, aby zdánlivý klid nás neukolébal do netečnosti a pasivity. Dotahovat věci do konce, řešit konflikty, komunikovat, chovat se asertivně – to nejsou pouhá slova, ale pomocníci na naší životní cestě.

A tak po všech těch svátečních dnech vám dodatečně přeji: Pusťte si do svého srdce jen ty, které chcete, a ne ty, které se vám tam derou. Vybírejte si pečlivě, komu a čemu věnujete svou energii. Protože náš čas a naše srdce jsou vzácné – a my v našem věku to víme líp než kdokoli jiný.

A jestli vás přece jen navštíví nevítaní hosté – ať už v podobě čínských berušek nebo nežádoucích myšlenek – vzpomeňte si, že i nejhorší invaze jednou skončí.

Stačí se nevystrašit, konat a počkat na sluníčko.